OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se bez mučení, že doom metal nikdy nepatřil k mým valně oblíbeným hudebním odnožím. Většinou zdaleka neobsahoval myšlenku, která by mě nějak zvlášť oslovila. A ve spojitosti s názorem na onen způsob vyjádření hudebního cítění a sice - že depresí je v životě i tak dost a není proto důvodu si je zbytečně navozovat i poslechem hudby - mě tedy většina kapel s tímto výrazivem míjela obloukem (k vlastní škodě jak jsem nedávno zjistil). Obloukem jehož rádius se ještě zvětšil s trendem, který vnesli mezi metalový lid pánové v kravatách z velkých firem přicházející, oháněje se dnes již tolik profláklým razítkem gothic rock. Pojmem, který dosti radikálně rozšířil hranice zhoubného žánru. Ať již směrem k industriálnějším a elektroničtějším odnožím, či k opravdové středověké tvorbě. Zvláště v druhé polovině devadesátých let se pod onen štít ukrývalo skutečně cokoliv, co bylo alespoň trochu možné zpeněžit. Avšak s opravdovou zhoubou mělo společného pramálo. Časem vše utichlo, "kravaťáci" odkopli ohlodanou mršinu zhouby a odešli za vůní peněz vstříc NUvým zítřkům. A právě dnes přichází doba, kdy ve společnosti několika přeživších pilířů povstávají na hrobech padlých či v okovech trendů živořících kapel následovníci, jejichž úkolem bude opět navrátit jménu doom metalu, komerční bestií zprzněnému, zašlou slávu.
Jednou z těch mladičkých band je i smečka z českých luků a hájů pocházející, slyšící na jméno Morbid Silence. Pravda, nebylo by rozhodně zcela trefné tvrdit, že Morbid Silence produkují nějak obzvláště třeskutě originální písně, nebo snad muziku extrémně odlišnou od hlavního proudu jehož vlny veličiny jako My Dying Bride, či Crematory čeří. Ovšem dlužno říci, že se zde rozhodně nejedná o nějakou kopírku. Spíše o umné rozvinutí již dříve vytyčených postupů a instrumentálních cestiček. Hlavní věcí ale je, že zde nechybí to nejpodstatnější, co hudba tohoto žánru nabízí. A sice atmosféra. Dýchne na vás odevšud. Už jen pohled na vkusně vyvedený obal nezanechá posluchače na pochybách a napoví, že o speedové veselí se tentokrát jednati nebude. Skladby se nesou ve středně, místy i mírně pomalejším tempu. Obsahují lehce poslouchatelné melodie. Občas jsou též podepřeny akustickými vsuvkami, které plně korespondují s tvrdšími pasážemi a zdařile dotvářejí celkovou tvář alba.Vokální linky zaujímají široké spektrum od procítěného šeptání přes lehce nakřáplý bas až po občasné vzteklé zavrčení nebo melodický chorál. I po instrumentální stránce je vše v naprostém pořádku. Žádný z nástrojů příliš nevyčnívá ani se nesnaží zviditelnit, což celkovému vyznění alba jenom prospívá. Vytknul bych snad jedině absenci mnou velmi oblíbených houslových partů, které se do podobně náladové hudby, jakou tvoří Morbid Silence, alespoň dle mého názoru, poměrně hodí. Jako náhradu zde však nalezneme slušivé klávesy, které nad tím vším vytvářejí lahodné klávesoidní plochy (překvapivě:-) a posouvají tak dojem z hudby ještě o příčku výše. Hudba povětšinou příjemně plyne a sem tam nabídne pozornému posluchači nějakou mlsku, kupříkladu v podobě geniální pasáže ve skladbě Aliens Nest, která pochází z hlavy samotného Chucka a kterou je možno slyšet v originální podobě i na posledním studiovém albu Death. Opravdu podařený minitribut, který příjemně potěší.
Holdujete-li tedy procítěnější hudbě, která v sobě nese notný kus atmosférické pompéznosti, značnou dávku mystiky a občasné až blackoidní či deathem načichlé pasáže, nezbývá mi výlet do temného labyrintu jinak než doporučit. Neodpustím si ovšem ještě poznámku k technickému zpracování alba.Vím, že to není vůči hudebníkům zcela korektní, protože rozhodně nedisponují s takovým nahrávacím rozpočtem, který mají k dispozici jejich slavnější kolegové ze západu od našich hranic, ale přijde mi, že by jejich poměrně kvalitní aranže zasloužily lepší zvukový šat, nežli ten, kterému se jim ve studiu dostalo. Kupodivu mám ale ten pocit pouze při poslechu některých skladeb, zatím co jiné znějí obstojně. Zvláštní. Přesto je to půlbodík dolů.
Holdujete-li tedy procítěnější hudbě, která v sobě nese notný kus atmosférické pompéznosti, značnou dávku mystiky a občasné až blackoidní či deathem načichlé pasáže, nezbývá mi výlet do temného labyrintu jinak než doporučit...
6,5 / 10
Iva Bartlová
- klávesy
Jaroslav Brouzda
- kytary
Jaroslav Brzobohatý
- basa, zpěv
hosté:
-
Matthias Neumann
- bicí
Jens Bergander
- klávesy
1. Nightmare In Cordoba
2. Stygian Blac Serpent
3. Aliens Nest
4. Schlacht Bei Triebl
5. Dark Labyrinth
6. Medusa
7. The Rose of Nazareth
8. Digital Sabbath pt. I
9. Digital Sabbath pt. II
10. At The Gates of Rome
Dark Labyrinth (2002)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Élysion Music
Stopáž: 40:40
Produkce: Morbid Silence
Studio: Gallery Sound
Pravdou je, že kapela Morbid Silence nehrá nič extra originálne, ale pre fanatikov do podobných žánrov je to muzika neurážajúca... Miestami mi to pripomína Crematory alebo debut "La matanza, el himno pagano" fínskych Soulgrind, či album "The other" inej českej kapelky Certainty, no ide skôr len o zvukové a aranžérske podobnosti ako o vykrádanie nápadov.... Len ten zvuk by mohol byť vážne lepší - nástroje sú síce dobre počuteľné, len tomu chýba hĺbka, niečo čo zamrazí a pohladí.... Skladby sú vydarené....
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.